V únoru 2006 jsme si pořídili pejska. Chtěli jsme nějakého toho hafíka, který by zaplnil prázdné místo po našich několika bíglech, které jsme měli v uplynulých letech. Nebylo to jednoduché rozhodování. Chtěli jsme velkého psa, který má od přírody potřebu hlídat a takového, který se nepožene za každou zvěří a může být venku na zahradě po celý rok. Volba tedy padla na kolii, nebo německého ovčáka. Kolii posléze manžel zamítl, že nebude dávat pět tisíc za psa, a tak jsme tedy zůstali u NO a jejich kříženců. Hledala jsem, hledala, až jsme to naše malé klubíčko našli u nás ve vsi. Tedy našli nás jeho majitelé, kteří se dověděli o našich snahách. A tak jsme k němu přišli. Bylo to malé, hnědé štěňátko s klabonosou hlavou a bolavým očkem. maminkou byla ovčanda a tatínkem dobrman.
Byla jsem nadšená, na procházkách se pejsek nehnul od mojí nohy, cizí zvířata, jako by neexistovala, zkrátka jsem si toho malého lumpíka nemohla vynachválit. Bylo to úžasné. Ne však na dlouho. Někdy na podzim roku jsem začala marodit s chřipkou a delší dobu se nemohla dostat do kondice, poté onemocněl náš chlapeček a já zase nemohla se psem ven. Běhal tedy po zahradě a začal zlobit. Ke všemu ještě zjistil, že se dají kočky báječně honit, a nenechal jedinou v klidu přejít náš dvorek. Smůla, ještě k tomu všemu zjistil, že za těma kočkama může přeskočit plot.
Takže jsem se ocitla přesně tam, kde jsem být nechtěla. Mám psa, který sice hlídá, ale sám musí být hlídaný, protože při nejbližší příležitosti frnkne za nějakou kočkou a ani na zavolání se nehrne domů. Psa, kterího nelze pustit z vodítka, aby něco nevyvedl, psa, kterýtahne na vodítku jako cvok, dokud se neunaví, i když předtím chodil jak na výstavě. A tak začínáme od začátku a jde nám to mnohem pomaleji, ale přesto se hlemýždím tempem šinem kupředu.
Byla jsem nadšená, na procházkách se pejsek nehnul od mojí nohy, cizí zvířata, jako by neexistovala, zkrátka jsem si toho malého lumpíka nemohla vynachválit. Bylo to úžasné. Ne však na dlouho. Někdy na podzim roku jsem začala marodit s chřipkou a delší dobu se nemohla dostat do kondice, poté onemocněl náš chlapeček a já zase nemohla se psem ven. Běhal tedy po zahradě a začal zlobit. Ke všemu ještě zjistil, že se dají kočky báječně honit, a nenechal jedinou v klidu přejít náš dvorek. Smůla, ještě k tomu všemu zjistil, že za těma kočkama může přeskočit plot.
Takže jsem se ocitla přesně tam, kde jsem být nechtěla. Mám psa, který sice hlídá, ale sám musí být hlídaný, protože při nejbližší příležitosti frnkne za nějakou kočkou a ani na zavolání se nehrne domů. Psa, kterího nelze pustit z vodítka, aby něco nevyvedl, psa, kterýtahne na vodítku jako cvok, dokud se neunaví, i když předtím chodil jak na výstavě. A tak začínáme od začátku a jde nám to mnohem pomaleji, ale přesto se hlemýždím tempem šinem kupředu.